historie chovu appenzellů

http://www.od-hadovky.wbs.cz/uvod.html
Historie - počátky chovu

Před rokem 1900 se odborná literatura ani slovem nezmiňuje o švýcarských salašnických psech. Byli obecně známí jako dobytkářští psi, ale nikdo je nepovažovoal za nějaké plemeno, protože byli navzájem tak odlišní ve svém exteriéru. I když se v literatuře do omrzení opakuje, že to byli významní kynologové, kdo švýcarské psy na přelomu století zachránili před naprostým zánikem, není to tak zcela pravda. Nezachránili totiž již existující plemena, ale odchovali z již existujících místních forem selských psů, kteří žádné plemeno do té doby netvořili, protože se navzájem značně odlišovali, plemena zcela nová. V tom je jejich velká zásluha. první z těchto honáckých psů, kerý na sebe upoutal pozornost kynologů byl appenzellský "Tryhond", velmi často se nazýval "Blässli" a byl chován na salaších v Appenzelleru a Toggenburgu.

Max Siber byl první, kdo se o "Appenzellském Trieberli", tj. appenzellském honáckém psu zmiňuje jako o plemeni, a přibližně v r.1895 vyzývá předsednictvo SKG k tomu, aby něco pro toto plemeno udělali. V časopise Zentralblatt für Jagd und Hundeliebhaber byla publikována rozsáhlá zpráva, kterou Siber napsal a pojednávala o appenzellském honáckém psu.... mohlo by být zajímavé, že jako charakteristický znak plemene uvádí zatočený ocas, který však zavrhuje, preferuje naopak ocas charakteristický pro honiče. Srst popisuje jako spíše dlouhou, hladkou až kratší tuhou. Svou zprávu končí málo lichotivými slovy :"Jeho exterér nenabízí mnoho krásy, je to kompaktní pes s nepěknýma ušima, málo výrazným obličejem, nejpěknější na něm je barva srsti". Barva byla ovšem málo jednotná a Siber rovněž zdůrazňuje, že příliš velký ohled na barvu u psů používaných k práci je pošetilost. Aby ze psa  nazývaného v místním dialektu "Tryhond" vytvořilo plemeno, podává Siber tento návrh: " SKG psů by měla vysílat své pověřence na dobytčí trhy a výstavy, a ti by majitelům těch nejlepších psů nabídli malou peněžitou prémii, nanejvýš 5 franků a diplom. Kromě toho by jim závazně přislíbili obdobnou prémii i následujícího roku, jestliže od takového prémiového psa přivedou štěňata, ketrá budou stejně typická, bude jim tato prémie zvýšena...." SKG ustanovila komisi, která "sestávala z nejstarších nedůvěřivců a pomlouvačů" tohoto plemene. Byl to známý kynolog Dr.Künzli ze St.Gallen a další nevěřící Max Feer. Tato komise se ve své práci "nestrhala" a tak se práce ujali Siber a Strebel. Mezitím se rozhýbala i komise ustanovená SKG a označila na dobytčím trhu v Altstättu 9 psů a 7 fen jako typické appenzellské salašnické psy a odměnila peněžními prémiemi v rozpětí 5 až 20 franků. Již ve stejném roce se na výstavě ve Winterthuru objevilo 8 appenzellských salašnických psů. v roce 1899 zemřel Siber a tak ztratil appenzell svého největšího příznivce.  Potom se však záležitosti ujal prof.Heim. Se zápalem, který mu byl vlastní a plnou váhou své osobnosti jako uznávaný geolog, se zasadil jednoznačně za appenzellského salašnického psa. 

V roce 1906 správce jatek Josef Gmünder spolu s 10 přáteli salašnických psů založil "Appenzeller Sennenhund Club". Jejich sousedé nad tím potřásali nedůvěřivě hlavou a mínili, že by Gmünder měl být zbaven svéprávnosti, protože zakladatel takového "psího klubu" to nemůže mít v hlavě v pořádku. Gmünder založil chov.knihu pro appenzellské salašnické psy a položil tak základ chovu. Až do roku 1914 bylo do této knihy zapsáno asi 100 psů. Profesor Heim vypracoval standard, který je ve svých hlavních rysech dodnes platný. První "nalezenci", kteří byli zapsáni do Gmüdnerovy chov.knihy, měli většinou taková jména jako "Bläss" a "Frisch". Zajímavé, že tato jména byla používána jak pro psy, tak i feny.

Dnešní chov má jako svůj základ asi 11 psů. V roce 1927 byl naposledy zapsán opět jeden "Bläss" neznámeho původu. Nejvýznamější chov.psi na počátku éry organizovaného chovu byli "Frisch von Brülisau" a "Frisch v.d. Sitter" a "Blitz v.Rinkenbach" - ten se nejvíce podobal dnešnímu typu appenzella - nepřihlížíme-li k poněkud "sepranému zbarvení". Potom to byl také "Prinz v.Eschenberg" - pes s velkým bílým límcem na krku a přestavěnou zádí. Před rokem 1905 se považovala za nejlepší fenu "Diana v.Santis" - široce stavěná fena s bílou hrudí, bílým límcem na krku a žlutými odznaky na lících.

                 

                                                   Frisch v.d.Sitter      Blitz v.Rinkenbach        Diana v.Säntis            Prinz v.Eschenberg

Příbuzenská plemenitba v jednotlivých chovech dnešního appenzella je značná. Tak se např.v rodokmenu feny "Meta v.Grimmenstein" (který sestavovaM.Mänder) v 7. až 12. generaci objevuje "Frisch v.d.Sitter ve 121 případech, pes "Prinz v.Säntis" ve 156 případech a fena "Bella v.d.Sitter ve 122 případech. Vzhledem k tak velkému výskytu předků v jednotlivých rodokmenech je možné usuzovat, že se projevovaly snahy o cílevědomý liniový chov. To však zřejmě neodpovídalo pravdě. Situace byla tenkrát stejná jako dnes : vítěz býval v následujícím roce tím nejvyhledávanějším psem pro další plemenitbu. Tento postup však nezpůsobil prakticky žádné škody následkem příbuzenské plemenitby a to se vysvětluje rigorozně prováděným výběrem.

Psi, kteří nebyli vhodní k pracovnímu využití a "nebyli pracovně čilí při jakémkoli počasí, pobíhali a v noci nebyli ostaržití a dobří hlídači, byli vykastrováni a využiti na psí sádlo nebo jinak utraceni" (J.Staub,1913).Mladé psy bylo tenkrát možné držet jedině u statků na salaších a tam dávali přednost užitečným vlastnostem jako je dobré hnaní stáda, ostaržitost a skromnost, před krásou. Nelze se tedy divit, že na začátku éry organizovaného chovu se v jednotlivých vrzích vyskytovala poměrně často štěňata s nevyhovujícím vybarvením. Byli to především žlutí a žlutočervení psi, kteří se poměrně často vyskytovali a dosti dlouho se udrželo tvrzení, že právě ti červení jsou velmi dobří jako honáčtí psi. Ovšem do chov.knihy se zapisovaly pouze černé exempláře se žlutými a bílými odznaky - přitom bílé ponožky, zcela bílá hruď s širokým bílým límcem na krku, se v žádném případě neposuzovaly jako vady, které by bránily zápisu. Odznaky byly v četných případech spíše bledě žluté než hnědočervené a šedohnědá podsada byla pod černými pesíky viditelná. Kdo dnes prochází krajinou v okolí Appenzellu a se zájmem pozoruje tamní psy, zjistí velmi snadno, že se dodones v tomto směru u honáckých psů, vlastněných na venkově, téměř nic nezměnilo.

V počátečním období organizovaného chovu byly patrné snahy rozdělit toto plemeno na dva typy. Část chovatelů dávala přednost psům se štíhlými končetinami, štíhlou stavbou trupu a dlouhýma ušima - tyto dlouhé uši se především cenily! druzí však chtěli uchovat toho starého "pravého Blässe" s širokou hrudí. Heim se enrgicky postavil proti snahám o zjemění a trval na tom, aby se udržel kompaktní, robustní typ a nakonec svůj názor prosadil. 

Honácký pes - jeden z nejdůležitějších úkolů starých honáckých psů bylo hnaní a hlídání stád skotu. Specificky charakteristický znak švýcarských salašnický psů - především těch obou menších plemen - je zřejmě potěšení z toho, že mohou hnát stádo skotu. Hnaní stád skotu a jejich hlídání není možno přesně navzájem oddělit. Pes - hlídač a ochránce stáda, který do stáda zažene zaběhlý kus, to je specifický honácký pes. Pes, který dohlíží na odpočívající stádo skotu, je typický hlídač. podstatný rozdíl vidíme ovšem v tom, že dnešní plemena psů hlídajících stáda, přitom myslím na skotské kolie, německé ovčáky a pyrenejské ovčáky, tyto úkoly plní v naprostém tichu...zatím co appenzellský a entlebušský salašnický pes přitom bez přestání štěkají. Úlohy dobrého honáckého psa zůstaly beze změny tak, jak ke Prof.Dr.Albert Heim, velký příznivec salašnických psů, popsal před více než 70 lety : " vyhánění krav ze stáje na pastvu, shromažďování stáda k dojení a zahnání krav do stáda, vyhledání a chytré přihnání dobytčat, která se oddělila od stáda, udržení pasoucího se stáda pohromadě, hlídání a doprovod cizích lidí přes pastviny." Dobrý honácký pes musí dobytčata, která nedrží krok se stádem nebo se od stáda odtrhla a je nutné tyto kusy dostat nazpět do stáda, kousnout svými řezáky pod hlezenní kloub zadní končetiny. Kopnutí, které nevyhnutelně následuje, se musí obratně vyhnout odskočením do strany. Psi, kterým se to nepodařilo a byli kopnuti, bývají velmi opatrní a nemají přílišný zájem o tuto práci. Kousání všichni psi od samého počátku neovládají a je nutné, aby se k tomu vycvičili. je třeba si položit otázku, zda a do jaké míry se při hnaní stáda a jeho hlídání může u honáckých psů hovořit o vrozeném pudu poděděném po předcích. sice se to obecně předpokládá, ale přesné výzkumy dodnes nikdo neprovedl. Obíhání stáda, tak jak se požaduje od ovčáckých psů, nespadá mezi pracovní povinnosti honáckého psa. Spíš nesmí křižovat před čelem stáda a tím rušit dobytčata. Dobrý honácký pes se zdržuje za stádem a soustavným střídáním stran musí na stádo dohlížet a případně okamžitě do stáda navrátit ta dobytčata, která mají snahu z něho vybočit. Zřejmá radost z toho, že může hnát stádo, je svým způsobem charakteristický znak salašnických psů, takže je oprávněný předpoklad, že tento pud zdědili po předcích, protože individuálně  získané způsoby chování se nedědí, musíme sklony k hnaní dobytka považovat za vlohy zděděné po prapředcích psa, tedy vlků. Cílevědomý výběr v chovu salašnických psů tento pud u nich podporoval a posiloval.   

Dnes je kromě bernského salašnického psa počítán ve Švýcarsku k těm nejznámějším salašnickým psům. Od svých praotců na přelomu století se liší dost podstatně. Zbarvení a odznaky jsou jednotněnjší, nově byl uznán i tmavohnědý typ se žlutočervenými a bílými odznaky. Zatočený ocas, který byl zpočátku odmítán, se prosadil jako charakteristický znak tohoto plemene - důvod vidíme v tom, že se jako prastarý charakteristický znak  domestikace udržel i přes  všechny snahy chovatelů, a tak se zvolila cesta nejmenšího odporu. Sjednotily se rovněž rozměry. Zpočátku byly rozdíly dosti značné. Byli zde tak velcí psi, že se téměř nelišili od velkého řeznického psa a kromě toho také menší typy jako špic a také psi s krátkýma nohama. Prosadila se krátká tuhá srst vzdorující rozmarům počasí. Tu a tam se ještě setkáme se psem s lehce zvlněnou srstí na hřbetě, je to pozůstatek po dlouhosrstých salašnických psech, kteří se dříve četně vyskytovali. Rovněž však můžeme vidět také psy s hladkou srstí. Ti se vyznačují mimořádně krásnou lesklou strstí, ovšem ta jim poskytuje jen nedostatečnou ochranu proti nepohodě, protože nemá podsadu. Mnozí appenzellští salašničtí psi mají ve vyšším věku sklon k tloustnutí a pronesení hřbetu. Posledně uvedené je ještě zdůrazněno tím, že záď bývá často přestavěna. Podle měření, která provedl Mäder r.1951 je u tohoto plemene křížová kost v průměru o 1 až 2 cm vyšší než naměřená výška v kohoutku, to spolu se značně strmým postavením pánevních končetin vede k tomu, že záď je poněkud vyšší. Zůstal mu však charakter původního appenzellského salašnického psa - je to stále ten živý, bdělý, proti všemu cizímu podezřívavý selský pes, který si ještě dnes musí na sebe vydělat jako honácký pes. V rostoucí míře se však mimo svou původní  domovinu uplatňuje jako hlídací a doprovodný pes. 

 

Hans Räber - Encyklopedie plemena psů

 

TOPlist