appenzellský salašnický pes

http://www.od-hadovky.wbs.cz/uvod.html

 
                                           
 
 
 
 
 
APPENZELLSKÝ SALAŠNICKÝ PES   (Appenzeller sennehund)
Opěvovaný i zatracovaný
Patří do jedné rodiny společně s velkým švýcarským salašnickým psem, bernským a entlebušským salašnickým psem. Ač je považován za výchozí formu, tedy coby nejpůvodnější z těchto čtyř samostatných plemen, od všech se výrazně odlišuje. A to jak ocasem zkrouceným na záď, výrazně lehčí konstitucí, tak i povahovými vlastnostmi. Dalo by se tedy říci, že s ostatními "salašníky" má shodné jen nasazení ucha a trikolorní zbarvení.
S největší pravděpodobností má v sobě mimo jiné i krev špicovitých psů, což by dokazovaly některé exteriérové rysy i povaha. Zda tomu opravdu tak je, už asi nikdy s naprostou jistotou nezjistíme, neboť i když se jedná o plemeno poměrně staré, máme první písemnou zmínku až z roku 1895, kdy se o appenzellském salašnickém psovi zmínil významný kynolog Max Siber.
Appenzell odjakživa působil jako čistě honácký, dalo by se říci i ovčácký a hlídací pes. Pracoval na salaších se stádem, za což byl jen skromně odměňován: Takřka bezpochyby pouze syrovátkou, která zbyla při výrobě sýra a snad i nějakými zbytky určenými pro dobytek. Tato skromnost a zároveň velký výkon mu zůstal dodnes.
Byli chováni zejména na salaších v Appenzelleru a Toggenburgu, tak také přišel ke svému názvu. Jeho pojmenování však nebylo vždy v tomto znění. Appenzellský salašnický pes byl často také nazýván jednoduše - Blässli", nebo také "Appenzellský Triberli", v jednu dobu i "Tiggenburgský pes".
 
 
Počátky chovu    
 
Na začátku chovu byl nejcharakterističtějším představitelem, a vlastně i dnešnímu appenzellovi velmi podobný, pes jménem Fisch v.d.Sitter. Významný pro chov však byl také Fisch v.Brülisau, Prinz v.Eschenberg, Blitz v.Rinkenbach, ale také fena Flora v.Claux a její matka Diana v.Säntis. Jistě, všichni měli nějaké nedostatky a v drobnostech se od sebe lišili, přesto typ byl velmi jednotný. Statkáři však dále upřednostňovali povahu a skromnost před exteriérem. Není jim co vyčítat, jejich rozhodnutí bylo (nejen) z jejich pohledu rozumné a v chovu appenzellů také velmi přínosné. Objevovala se tak různá zbarvení, ale do chovné knihy byli zapisováni pouze trikolorní jedinci. Přesto na rozmístnění bílých a žlutých znaků ještě nebyl brán ohled.
Protože, jak to tak bývá snad u všech plemen, co člověk - to jiný názor, rozdělili se příznivci i tohoto plemene na dva tábory. Jedni prosazovali lehčí typ včetně poměrně úzké hlavy a druzí chtěli psa, který sice bude malý, ale mohutný, se širokou hrudí i hlavou. Tím byl dán základ pro rozdělení původně jednoho plemene na atletičtějšího appenzellského salašnického psa s ocáskem zatočeným nad záď a zavalitějšího entlebušského salašnického psa s ocáskem rovným, svěšeným a v pohybu veseleji neseným.
Společně s bernským salašnickým psem je appenzell ze všech čtyř švýcarských salašnických plemen nejčastěji chovaným psem ve Švýcarsku, kde se mu často říká "lyska". V Americe je jeho chov na velmi vysoké úrovni, přesto ani tam, ani jinde (kromě Švýcarska) není příliš rozšířen.
 
 
 
 

Energický appenzell 
                                                                 
Je to neobyčejně aktivní a vytrvalý pes. V žádném případě nemůže být zavřený celé dny v bytě nebo na zahradě bez dlouhých procházek nebo aktivního sportování. Je nejen energický, ale také činorodý a poměrně rychle se učí. Pracuje velmi rád a miluje nezávazné hry. Také rád plave a s nadšením uvítá běhání vedle kola. Je to svérázný, ale příjemný společník, s přátelsky prohnaným výrazem a chováním. Jeho nátura by se dala shrnout i do výrazu: "drsný, drzý a tak trochu rozpustilý buran".
Appenzell nutně potřebuje ve štěněčím a mladém věku řádnou a velmi častou socializaci. K té musí patřit nejen vyhledávání rušného prostředí a častý kontakt s domácími zvířaty, zejména kočkami, drobnými hospodářskými zvířaty a psy, ale i častý kontakt s lidmi. Pokud bude vyrůstat mimo rušnou civilizaci bez kontaktu s okolním světem, "zdivočí" a jeho jinak veselá a poměrně bezproblémová povaha bude nadobro zničená.
Přesto ani častý kontakt s cizími lidmi z něj neudělá vyloženě kamarádského psa. V dospělosti se bude chovat nedůvěřivě a bude vázaný jen na svou rodinu. Jeho nedůvěřivost k cizím je silnější než u ostatních švýcarských salašnických psů. Cizí člověk je pro něj cizí, i když se jedná o častého a milého návštěvníka jeho rodiny. Spíše jen výjimečně je k lidem vyloženě přátelský.
Jelikož je plný nekonečné energie, nehodí se do každé rodiny. Oproti entlebušskému salašníkovi dá přednost méně hlučné a méně početné rodině, kde se však najde alespoň jedna spřízněná duše, která se bude o jeho sportovní vyžití starat.
Svou rodinu doslova miluje, ale většinou přilne pouze k jedné osobě. Je šťastný, když může být v těsné blízkosti svého pána, ke kterému jej váže neobyčejně silné pouto. Někdy si i doslova vynucuje pozornost a mazlení. Stále se stará, zda je rodina pohromadě. Je pro něj velmi stresující, "rozprskne-li" se celá rodinka po lese při sběru lesních plodin. Právě velmi silná citová vazba na rodinu je pro příznivce tohoto plemene fascinující.
 
 
Samostatný workoholik
 
Ač má své kouzlo a je velice chytrý, jeho exteriér je příliš obyčejný, než aby upoutal širší veřejnost. Jeho povaha je poněkud zvláštní. Dlužno podotknout, že zejména pro jeho činorodost ne každý v něm najde zalíbení. Přesto právě "voříškovatost" a nevšednost povahy mu zaručuje stálý, i když poměrně malý okruh obdivovatelů.
Pro svůj temperament a důvtip potřebuje důslednou, vyrovnanou a trpělivou výchovu, ale bez drezúry a přílišného křiku. Často bývá poměrně dominantní a chyby ve výchově a ve výcviku jen tak jednoduše svému páníčkovi neodpustí. Což potvrzuje jeho velkou vnímavost. Není žádný tichošlápek a co se popohánění dobytka a dalších zvířat týče, je většinou velice samostatný, tedy nevyčkává na povel, ale sám ihned reaguje. V práci je ho těžké krotit. Je horlivý a stále si hledá nějakou práci. Je jedním slovem workoholik. Bydlí-li však na statku, kde je mu svěřeno ranní a večerní shánění stáda, hlídání a navíc i občasná výpomoc při tahání vozíků, případně dětských saní, nepotřebuje žádné další "sportovní vyžití".
Jeho původním posláním je shánění dobytka, u čehož oproti ovčáckým plemenům ustavičně štěká. Tohoto, u něj silně vyvinutého honáckého instinktu, využívá bez povelu vždy, když se naskytne příhodná situace. Odhaduje se, že asi 90 % appenzellů má pro shánění a pohánění dobytka vlohy bez výcviku.
Pokud vyrůstá mezi domácími zvířaty, nebo alespoň je s nimi v častém kontaktu, poměrně snadno se naučí mezi nimi správně chovat. Avšak je nutné mít stále na paměti, že pohánění dobytka "je v něm". Do zadních končetin neštípe dobytek s úmyslem ublížit, ale popohnat. Tedy - chce pracovat.
Velice rád aportuje, což je možné využít při různých hrách a sportech, jako např. ve Flyballu. Výborný je na překážkové dráze - v agility. Je velice mrštný, rychlý a jeho životním krédem je soustavný pohyb. Jistě by uspěl v každém rychlostním sportu. Pohyb evidentně miluje. Hodí se však také pro záchranářský výcvik. Někteří jedinci se dají vycvičit i k všestrannému výcviku sportovní kynologie (stopa, poslušnost, obrana). Ovšem největším oříškem je výcvik obrany. Může se najít jedinec, který při trpělivém a vhodně zvoleném systému výcviku dosáhne velmi dobrých výsledků. Přesto appenzell není typickým plemenem pro tento druh výcviku.
 
 
Appenzell a psi
  
Při hlídání poměrně hodně štěká, je odvážný, sebevědomý a působí agresivně. Ale ve většině případech zůstane pouze u vyhrožování. Vyhýbá se přímé konfrontaci. Jeho "útok" není tak nekompromisní a tvrdý, jak by se na první pohled zdálo. Nemá vyloženě snahu "kousat a trhat", avšak díky štípancům nadělá nezvané osobě jistě spoustu modřin. Nikdy mu nic neunikne. Je velice ostražitý a působí, jakoby nikdy nespal. Je to doslova neelektronický alarm. To vše z něj činí ideálního psa do dvojice s nějakým klidným ale nekompromisním strážným plemenem při hlídání objektu apod., který mu zároveň bude tolerovat jeho výstřelky a dotírání.
Appenzell tedy může žít ve smečce psů, avšak to má hodně "ale". V žádném případě se nehodí ke stejně "výbušným a temperamentním" plemenům (např.teriérům, pinčům, některým ovčákům), jako je on sám. Z toho také vyplývá, že pořídit si pár či přímo smečku appenzellských psů, to je hotová "výbušná směs" a zkouška vašich pevných nervů. Nadělají se totiž spolu spoustu lotrovin a je jich všude plno. Jejich souhra - to je jen pro otrlé a tak trochu i velmi tolerantní majitele.
Nezdráhá se prohánět divokou zvěř. O to horší nastane situace, rozběhne-li se za ní s jiným psem. Většina appenzellů nemá sklony opustit samostatně své teritorium, ale přesto se najdou i jedinci, kteří mají touhu čas od času proklouznout pootevřenou brankou či malou dírou v plotě a poohlédnout se po zábavě v lese či na louce.


Kam s appenzellem
Do panelového domu nebo hustě zastavěné oblasti je vhodný pouze za předpokladu, že jej od štěněčího povedete k nepříliš hlučnému chování a neošidíte jeho potřebu sportovního vyžití. Může tedy být ubytován jak v bytě (uvnitř domu), tak celoročně venku. Zavřený v kotci strádá, nudí se a zde ještě více začne přemýšlet nad neplechami. Appenzel do kotce rozhodně nepatří. I když jeho srst je krátká, je odolný a žádné počasí pro něj není problém. Přesto by měl mít dobře zateplenou boudu. Jeho srst nepotřebuje žádnou jinou údržbu, než-li občasné překartáčování.


Exteriér
   
Výška psa se pohybuje mezi 50 - 58 cm, ale za ideál je považováno 52 - 56 cm, u feny je to 48 - 56 cm, avšak ideální výška je 50 - 54 cm. Appenzell orientačně váží 28 - 35 kg. Jeho hlava je mírně klínovitého tvaru, týlní hrbol je jen málo vyjádřen. Oči jsou v barvě hnědé, uši jsou vysoko nasazené a svěšené. Tělo appenzella je kvadratického rámce, hřbet pevný a rovný. Krátký ocas je vysoko nasazený a stočený nad záď. Pro svůj tvar se dostal označení "poštovní trubka". Srst je krátká, hustá, s dobrou podsadou. Je v barvě trikolorní a jako jediný ze švýcarských salašníků má zvláštnost ve zbarvení. Základní zbarvení totiž může být nejen černé, ale také hnědé. Intenzita hnědé má odpovídat tzv. havanské neboli tabákové hnědi. Na této základní barvě jsou na lících, nad očima, na hrudi a na končetinách sytě rudohnědé znaky, a dále na hlavě v podobě lysinky, na krku a zčásti na hrudi, dále pak na tlapkách a na špičce ocasu musí být znaky bílé. Jednotlivá zbarvení musí mít jasné ohraničení, bez vzájemného prokvétání. Na krku je tolerován poloviční nebo tenký průběžný bílý "obojek" (znak). Občas se může objevit jedinec s nezvyklou srstí, a to jak příliš krátkou a bez podsady, tak naopak se srstí mírně vlnitou a nepřehlédnutelně delší na hřbetě. Za obě anomálie mohou jeho předci z dob poměrně dávno minulých, kdy se relativně hojně vyskytovali jedinci s různou délkou srsti.
Oproti ostatním švýcarským salašnickým plemenům se appenzell těší poměrně pevnému zdraví. Objevuje se však i u něj, stejně jako i u ostatních švýcarských salašnických psů (a dalších plemen), byť v malém procentu, dysplazie kyčelních kloubů. I toto plemeno má sklon k obezitě, což způsobuje pronesení hřbetu spojené s přestavěním zádě. Tedy pozor na překrmování. Appenzell je znám svou dlouhověkostí.
Děkuji za dohled nad pravdivostí uvedeného textu Janě Liptajové, chov.st. "Balihara Ranch", Jungmannova 8, 851 01 Bratislava
, www.geocities.com/balihara.geo, liptajm@ba.telecom.sk    
                                                                                                                                                                                                      NAHORU
TOPlist